Fotka týdne
Video týdne
Motto týdne

Překážky v nás vyburcují vlohy, které by za příznivých okolností zůstaly dřímat.

Charles Dickens

 
Aktuální téma

Já jako prezident? V každém chlapovi je kus ješity, říká generál Pavel

Náčelník Generálního štábu Armády České republiky Petr Pavel se brzy stane nejvýše postaveným vojákem NATO.

Vážnou hrozbou je podle něj Rusko, které vede válku i přesto, že oficiálně nebyla vyhlášena.

  •  
  • Na lehkou váhu ale nebere ani hlasy lidí, kteří by ho rádi viděli jako příštího českého prezidenta.
  •  

Stalo se, jak slíbil. V 10.30 stál na prahu pracovny, s úsměvem na rtech, hotov odpovídat i pózovat fotografovi. Úsměv se sice s první otázkou vytratil, ale na vstřícnosti a otevřenosti neslevil. Tím mě překvapil. Čekala jsem komisního ostražitého generála, ale Petr Pavel se třeba nezdráhal mluvit ani o svém dospívání , ani o letech, jež odsloužil v "barvách" Varšavské smlouvy. Tento profesní paradox vojáka, jenž se teď postaví zase do čela Severoatlantické aliance, mě osobně udivuje, ale on má jasno. A asi dobře ví, co činí.

Kdy vypukne válka? To měla být moje první otázka, ale vy jste v parlamentu prohlásil, že už ve válce jsme.

 

To jsem neřekl já, ale ředitel speciálních sil Karel Řehka. Chtěl upozornit na to, že Rusko uplatňuje vojenskou doktrínu, se kterou asi před dvěma lety přišel současný náčelník generálního štábu Gerasimov. Ta doktrína se týká toho, co jsme si už zvykli nazývat hybridní válkou. A v podstatě popisuje vše, co se dělo na Krymu a děje se na Ukrajině. To znamená použití vojáků v neoznačených uniformách, domácích skupin odporu, ať už se nazývají jakkoli, a vytváření milicí. A také využívání informačních kampaní a ekonomického a kybernetického prostoru. To všechno jsou prvky, které by většina lidí za válku neoznačila, ale válka to je. A z tohoto úhlu pohledu jsme už byli do ní zataženi.

Lze to přirovnat k takzvané podivné válce, tedy období od září 1939 do útoku na Francii?

Nemyslím si, že je to stejná situace. Dnes je to spíš permanentní válka - a to bez vyhlášení. Tak o ní mluví i dotyčná ruská vojenská doktrína a charakterizuje tento způsob války jako normální stav věcí.

To se tam vážně píše?

Rusko nevnímá současný stav jako mír, a tak ani my nežijeme v míru, jen si to nedokážeme uvědomit. Ještě jsme si nezvykli na tuhle válku neválku. Věděli jsme - z otevřených i zpravodajských zdrojů -, že Rusko se angažuje na Krymu, ale válka nebyla vyhlášena, žádný ruský voják v označené uniformě nepřekročil hranici. Agrese nabývá jiného významu.

Jak jiného? Agrese je prostě agrese.

Je to agrese, ale nevíme, kdy a kdo koho napadl. A je to napadení? O tom se dnes nevedou diskuse jen v českém parlamentu, ale i v Severoatlantické alianci. A nemluví se o problému Ukrajiny, ale i Pobaltí. Na jejich území žije dvacet a více procent ruské populace. Pokud by se odehrával stejný scénář jako na Ukrajině, budeme to už chápat jako agresi, na niž je třeba reagovat aktivací článku 5 Severoatlantické smlouvy o útoku proti členům NATO? Anebo jsme ještě mezi válkou a mírem? Je to nová realita, uplatňují se tu nové fenomény, které nejsou popsány, natož pochopeny, a také systém adekvátní reakce není ještě zpracován.

Mám si "novou realitu" přeložit tak, že NATO bude váhat třeba s obranou Litvy, když nebude napadena oficiálně ruskou armádou, ale zase neoznačenými vojáky?

NATO deklarovalo na různých úrovních, ať už to byl vrchní velitel sil NATO v Evropě, generální tajemník či jednotliví představitelé členských zemí včetně amerického viceprezidenta, že podobná situace v pobaltských zemích by byla považována za důvod k aktivaci článku 5. K tomu nakonec směřovala i iniciativa přijatá na summitu ve Walesu a vytvoření sil velmi rychlé reakce, tak zvaných VJTF. To je prostředek, který by měl být zaprvé ujištěním východních spojenců, že aliance je solidární, je připravena reagovat. A zároveň má být i signálem pro druhou stranu, že nejsme připraveni pouze na papíře, ale máme tady síly, které mohou ihned zasáhnout.

Brzy se stanete nejvýše postaveným vojákem v NATO. Je pro vás Rusko nepřítel?

Je to vážná hrozba. Způsob, jakým uplatňuje svou zahraniční politiku a deklaruje permanentní válku, nás nemůže nechat v klidu. Rusko není důvěryhodný partner. Neříkám, že má ve svých plánech expanzi na západ, na to je jeho vedení realistické, ale na druhou stranu je jasné, že snaha Ruska - a to nakonec prezident Putin nikdy nezakrýval - je vrátit se na světovou scénu jako strategický hráč a být respektováno. Evropská unie a NATO musí vzít v úvahu, že Rusko tady je, má obrovský jaderný potenciál, velké území a mnoho obyvatel a že se s ním musí počítat. Problém Ukrajiny, myslím si, nespočívá v ruské snaze plně tuto zemi ovládnout, ale podržet ji pod svým vlivem. Necitlivý a ne vždy šťastný způsob řešení problému Ukrajiny se projevoval na obou stranách.

Hitler chtěl být také silný hráč a nelíbilo se mu, jak necitlivě Benešova vláda zachází se sudetskými Němci.

Putin nehlásá globální expanzi, rasovou nadřazenost ani nový řád. Já vidím spíš paralelu v chování lidí. Drtivá většina před hrozícím nebezpečím v roce 1938 zavírala oči. Je to asi lidská přirozenost, stejně jako dnes si nechceme připustit to, že nežijeme v bezpečném prostředí, ve světě, který směřuje pouze k prosperitě, ale že je tady řada vážných problémů, se kterými se budeme muset vypořádat, ať už se nám to líbí, nebo ne.

Jak vypořádat? Malé země nemají zrovna moc možností, ne?

Máte pravdu, že se obrana státu tak malého, jako je náš, může zdát přinejmenším diskutabilní. O takových zemích - podle některých - stejně vždycky rozhodují ty velké, takže to jakoby nemá smysl. Jenže právě v tom je smysl aliance, v níž i ti malí mají svůj význam. V alianci se rozhoduje na bázi jednomyslnosti, když Lucembursko nebo Island, který armádu ani nemá, zvedne ruku proti, tak se musíme vrátit zpátky ke stolu a diskutovat, až dojdeme k řešení, které vyhovuje všem. Samozřejmě že by bylo naivní se domnívat, že česká armáda má stejný význam jako ta americká, to určitě ne, ale hlas máme všichni stejný a máme stejnou možnost svůj názor prosazovat.

Jenže než se shodneme na tom, zda jde o agresi, či nikoliv, bude možná i ta pravidelná válka už v plném proudu.

To bychom také ale mohli říct, že je lepší diktatura než demokracie, protože v rozhodování je efektivnější. Stačí jeden telefonát a ruský prezident rozhodne až do úrovně vojenského praporu, co se bude dít. Procesy v alianci jsou složitější, ale trvalejší (jakákoliv diktatura se může zvrtnout), mají víc pojistek proti tomu, aby se nedělo něco, co bude v rozporu se zájmy třeba menších států.

Vy sám osobně - bojíte se teď války?

Ano, mám obavy. Válka je svým způsobem vždycky prohra rozumu.

Jste hrdý na to, že jste český voják?

Určitě.

Nic na tom nemění fakt, že - jak jste sám řekl - je česká armáda v neutěšeném stavu a vlastně nemůže ani splnit své závazky k NATO, protože jí chybí několik tisíc lidí a používá zastaralá bojová vozidla?

Přestože jsem v parlamentu vypočítával všechny problémy, vím zase na druhé straně, že česká armáda za posledních 20 let udělala obrovský skok kupředu. Měl jsem to štěstí, že jsem v uniformě od dětství a sloužil jsem tedy i v té minulé armádě. Říkám štěstí, protože mohu srovnávat. Armáda předlistopadová byla mnohem větší a silnější, ale srovnám-li bojové zkušenosti a sebevědomí vojáků, současná armáda ji naprosto převyšuje. Ve Varšavské smlouvě fungovalo všechno na základě řízení z jednoho místa - z Moskvy. Prostoru pro zvažování variant či vlastní názor mnoho nebylo.

Američané nic nenařizují?

Žádný jednotlivý stát nic nenařizuje a nikdy nenařizoval. Víte, když jsme se pět let chystali na vstup do NATO, měli jsme plnit nějaká kritéria, udělat řadu opatření, a protože jsme byli tak vychovaní, čekali jsme na zadání. Čekali jsme, až k nám někdo z NATO zavolá a řekne: "Tak hoši, tady máte seznam úkolů a termíny, tohle udělejte a my si vás pak zkontrolujeme." Jenže nikdo nezavolal. Jen se čas od času zeptali: "Jak se na to díváte? Co vy sami byste nabídli?" Chvíli trvalo, než jsme si zvykli, že jsme to my, kdo jsou z velké části strůjci dění. Dnes, ať už se připravuje nová koncepce čehokoliv, nová mise či nový systém výcviku, vždy máme možnost uplatnit své zkušenosti a pohled na věc - jako každý jiný člen NATO. Mimochodem se tak i učíme od jiných zemí. Česká armáda se změnila - zvláště za poslední dekádu, kdy jsme se účastnili intenzivních operací v Afghánistánu. Naši vojáci se chovali excelentně, prokázali odvahu, výborný výcvik, vzdělání a solidaritu ve vztahu k partnerům i civilnímu obyvatelstvu.

Sám oblékáte uniformu od dětství. Stačí se podívat ve vašem životopise na místo, kde jste se narodil. V Plané u Mariánských Lázní bylo velitelství tzv. Západního okruhu, ne? Takže jste z vojenské rodiny.

Velitelství bylo v Táboře. Ale vojáci byli tehdy téměř všude. Ano, táta byl voják, ale jediný v rodině. Do armády vstoupil v roce 1953, bylo mu patnáct. Jeho otec byl tesařem na dole, maminka pracovala v náchodské Tepně. Myslím, že chtěl rodičům ulehčit, podívat se do světa, takže mu vojenská škola v Bratislavě přišla přitažlivá.

Byl váš vzor?

No jasně, jako každý správný táta. Podívejte, zrovna včera mi poslal fotku, kterou pořídil, když jsem přijel domů na Vánoce poprvé v uniformě. Bylo to v roce 1975, měl jsem krátce po čtrnáctých narozeninách a za sebou první tři měsíce na vojenském gymnáziu v Opavě. Táta měl asi radost, ale nemohu říct, že by mě ovlivňoval v rozhodování. Jako většina vojáků byl neustále v práci, pak také studoval postgraduálně akademii v Brně, a když skončil, já se už téměř balil do Opavy. Byli jsme taková víkendová rodina.

Tak co vás tedy tak lákalo na armádě? Byla to komunistická armáda a 70. léta...

Důležitou roli sehrál fakt, že budu moci odejít ze základní školy ještě před 9. třídou. Lákala mě změna, nové, nepoznané, vidina dobrodružství. A tak když se objevili první náboráři a byli zrovna vojenští, neváhal jsem. Znáte to, když ptáčka lapají, hezky mu zpívají. Líčili mi, jak úžasné podmínky jsou na vojně pro sportovce. Dělal jsem tehdy gymnastiku, předtím hokej, začal jsem se vyloženě těšit. Budu "velkej chlap" a pojedu do světa.

V té době se ale smlouva s armádou podepisovala takzvaně na věčné časy. Pár mých známých, kteří se nechali nalákat, se pak marně snažilo vyvázat. Jeden skončil v psychiatrické léčebně.

Svého času jsem měl také velké nutkání utéct. V Opavě a potom i ve Vyškově na vysoké škole jsem nebyl zrovna šťastný. Po maturitě a nástupu do Vyškova jsme si nejprve museli odkroutit náhradní základní vojenskou službu a teprve po půl roce jsme pak podepisovali závazek jako vojáci z povolání. Víceméně na celý život. To mě, spolu s tehdejší atmosférou a některými figurkami vyškovské 'líhně', trochu vyděsilo. Dokonce jsem tátovi napsal, že od něj nic nechci, půjdu do dolů, vydělám si, abych mohl armádě splatit střední školu, ale na doživotí se necítím.

Co táta?

Jel přes půl republiky, aby mi promluvil do duše. Nijak mě netlačil, nenutil. Řekl mi, vydrž, vždy budou chvíle dole, aby pak mohly přijít ty nahoře. Tohle období musíš překousnout a pak bude líp. Uvěřil jsem mu.

Bylo líp?

No, samozřejmě ne hned, ale bylo. Do Vyškova, který tenkrát neměl nejlepší pověst, jsem šel s jediným cílem, stát se výsadkářem. Jenže tam vládl velice rigidní systém, postavený z části na lidech, kteří nikdy nesloužili u útvarů. Někteří nižší velitelé byli jen o pár roků starší než my, znali jen školu, skleníkové prostředí a někdy se i podle toho chovali, takže mě to občas dost deprimovalo. Pak jsem ale ve druhém ročníku prošel výběrem k průzkumnému směru a začal se připravovat na to, co jsem opravdu chtěl dělat, s lidmi, kteří už byli z jiného těsta. A když jsem potom nastoupil do Prostějova k výsadkovému pluku zvláštního určení, k dnešní 601. speciální skupině, byl jsem jako ryba ve vodě.

Připustil jste si někdy, že byste mohl "v barvách" Varšavské smlouvy jít bojovat proti NATO?

I když nás vychovávali k boji a v podstatě k trvalé pohotovosti, nikdo z nás si neuměl představit, že by k válce mohlo dojít. Mysleli jsme si, že je to zafixováno na věčné časy: na jedné straně NATO, na druhé Varšavská smlouva a tak to nejspíš bude po celý náš život. Navíc jako speciální jednotka jsme se orientovali především na strategické cíle, a tak jsme dobře věděli, jaká síla, včetně množství jaderných prostředků proti nám stojí. Kdyby mělo být vše použito, říkali jsme si, žádná válka ani nebude, smažeme se navzájem z povrchu země. A protože jsme neměli žádné praktické zkušenosti z operací, jako máme dnes (a zaplať pánbůh, že jsme se k nim nedostali), byly všechny ty úvahy jen v teoretické rovině.

Neskličuje vás dnes vědomí, jak jste byl tehdy smířený, manipulovatelný?

Nechci se na nic vymlouvat, armáda byla moje volba. Ale tušit jsem mohl houby! Narodil jsem se v hlubokém socialismu, vyrostl jsem v armádním prostředí. Dostat se k jakémukoliv zdroji informací ze západního zahraničí bylo téměř nemožné. Když jsem dospěl, samozřejmě jsme viděli chyby a nedostatky, ale spíš jsme doufali, že se je podaří postupně odstranit. Ale že se změní celý systém, to jsme si opravdu představit nedokázali.

Byla vaše vojenská jednotka v listopadu 1989 uvedena do pohotovosti?

Od září 1988 jsem postgraduálně studoval zpravodajský obor na vojenské akademii, nebyl jsem u jednotky, ale v Praze. Chodil jsem se zvědavostí na demonstrace a prožíval to asi jako vy. Nedostal jsem se k informacím, jestli jsou nějaké jednotky v pohotovosti. A až dlouho poté jsem viděl jako hit na YouTube záběry ze sjezdu zemědělců, kde velitel slánské tankové divize sliboval, že je připraven přijet s tanky na pomoc Praze.

Musím říct, že mně hrozba tanků tehdy přišla poměrně reálná.

Myslím, že generál Vacek, byť se mu později dostalo různé kritiky, svým střízlivým přístupem zabránil tomu, aby byla armáda zneužita. Ale po pravdě, stejně si nemyslím, že by ji proti lidem použili. Už bylo dlouho od Gorbačovovy perestrojky, hroutily se všechny socialistické systémy, myslím, že i řada důstojníků by rozkaz jít proti vlastním lidem neuposlechla. A asi by moc neriskovali. Neumím si představit, že by je měl ještě někdo chuť exemplárně trestat. I když - jak víme - je jednoduché být po bitvě generálem.

Po roce 1990 jste mohl sbírat zkušenosti v zahraničí. Co bylo největším zážitkem?

Asi vám to bude znít jako klišé, ale třeba vstup do NATO. Byl jsem u toho, když jsme na mezinárodním velitelství v nizozemském Brunssumu vztyčovali poprvé naši vlajku. Museli jsme si přitom na ten akt počkat, protože české nedočkavé velení nás poslalo do Nizozemska brzo. Čtrnáct dní jsme - první parta českých vojáků - bloumali okolo, na velitelství nás pustili, až když jsme se oficiálně stali členy NATO. Takových snadno zapamatovatelných okamžiků bylo víc - pozitivních, ale i negativních. Třeba když jsme v prvních misích utrpěli ztráty. To myslíte na věci, které vás normálně nenapadají. Nicméně - když se ohlédnu - vojenské povolání dnes vnímám jako dar. Celá ta škála situací, od euforických a radostných, které přináší třeba radost z pomoci druhým, poznávání lidí a zemí, až po ty kruté, které většina z nás zná jen z válečných filmů, mě lidsky obohatila. A kdyby ta šance byla, šel bych do toho znova. A zase jako výsadkář u speciálů.

Jak se do takového života vejde rodina?

No, trochu s obtížemi. Do první operace UNPROFOR jsem odjel, když byly staršímu synovi dva roky. A když jsem po sedmi měsících přijel zpátky, nechtěl se mnou komunikovat. Když se narodil druhý syn, odjeli jsme po pár měsících do Belgie. Dnes je mu dvacet jedna, za hranicemi strávil víc než půlku života a mluví česky hůř než anglicky. Když mi píše, nadávám mu, že je jako hotentot.

Čím se živí?

Teď pracuje v Německu v restauraci. Žije si po svém. Druhý syn bydlí v Prostějově a prodává škodovky. Ani jeden se nepotatil.

Mrzí vás to?

Nemrzí. Pro mě je důležité, aby z nich byli slušní lidé, ne to, co dělají.

Manželství s jejich matkou se nepovedlo?

Mladší syn nakonec vyrůstal se mnou, starší s manželkou. Rozešli jsme se víceméně kvůli mé práci, ale i kvůli rozdílnosti povah. Moje první žena těžko snášela kočovný život a mou, řekněme, zahleděnost do práce. Nevadilo mi žít se stále sbaleným batohem, byl jsem připraven kdykoliv vyjet do světa, kde se něco děje. Ona potřebovala své zázemí, rodinu, přátele, rodný Prostějov. Nebyli jsme žádná výjimka, v České republice se to děje každému druhému. V armádě procházejí partnerské vztahy obzvlášť tvrdým testem.

Vaše druhá žena je také voják, takže teď už sedí na kufrech a chystá věci do Bruselu?

V osmnácti šla na vojenskou školu a pak se taky stěhovala z místa na místo, je zvyklá. Ale přece jen má v sobě víc touhy po klidu, než mám já. Mě naopak neklid posouval, byl motivací. Vlastně každý kariérní postup byl výzva, kterou jsem nehledal, ale přijal, protože jsem viděl něco zajímavějšího, intenzivnějšího. Pro mě není práce od do, ale spousta otazníků, vykřičníků.

Válku v bývalé Jugoslávii a nebezpečnou misi UNPROFOR jste už z paměti vytěsnil?

To se samozřejmě vytěsnit nedá a já ani nechci. A jako se nedá zapomenout na těch pár skutečně vypjatých situací, kdy jsme se stali živými štíty, nedá se zapomenout ani na radost, když se nám podařilo 53 Francouzů dovést zpět k jejich praporu. Je ale pravda, že od té doby jsme měli trochu mentální blok účastnit se operací OSN, protože systém velení, pravidla pro použití síly v krizové situaci a zajištění bezpečnosti vojáků se v těchto misích uspokojivě neřešil. Mělo se za to, že je to mírová mise, která nebojuje, ale přitom na ni všechny strany čas od času střílely.

Až to dopadlo tak, že "modré přilby", konkrétně Nizozemci, byli obviněni, že dali přednost vlastní bezepečnosti a nezabránili genocidě ve Srebrenici.

Nechtěl bych být v roli toho velitele. Neměl mandát k tomu, aby bojoval za ohrožené, neměl výzbroj ani posily v záloze a musel volit, jestli nechá zdecimovat svou jednotku společně s muslimy, anebo zvolí nevměšování... Mise IFOR, která v Bosně následovala, byla už stavěna úplně jinak. Byla pod hlavičkou NATO a připravena bojovat. Když přijel například na místo velitel britské divize, zavolal si velitele znepřátelených stran a pozval je na výcvikovou střelbu. Když dostřílelo poslední dělo, povídá: "Tak pánové, tohle všechno tady mám a to použiju, když budu muset. Tak mě k tomu nenuťte." To bylo velice srozumitelné, ilustrativní, pochopili.

A jsme zase u demonstrace síly...

Vojenské nástroje ani dnes nemají sloužit primárně k zabíjení, ale k tomu, aby vytvořily určitou hráz. Je třeba, abychom dali najevo, že když bude třeba, vojenskou sílu použijeme. Nechceme ji ale použít, dokud to nebude nezbytně nutné. Ani Rusko, ani Západ spolu válčit nechtějí, o tom jsem přesvědčen.

Teď vás čekají tři roky v NATO. Co bude po té? Na některých mediálních sítích se už diskutuje o tom, že byste mohl být kandidátem na prezidenta. Co vy na to?

Jako snad v každém chlapovi i ve mně je kus ješity. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi zájem, důvěra a podpora tisíců lidí nelichotí. Těší mě, vážím si jí a je pro mě hnacím motorem v situacích, kdy bych vzhledem k přirozené občasné frustraci mohl ztrácet motivaci. Na druhé straně, život mě naučil stát nohama na zemi a život v armádě navíc, že situace na frontě se mění každým okamžikem...

Mám tomu rozumět tak, že svou kandidaturu nevylučujete?

Z armády odejdu z důvodu dosažení věkové hranice krátce po návratu z Bruselu na podzim 2018. Do té doby budu na 100 % zaměstnán prací předsedy vojenského výboru NATO. A politika? To je hřiště, na kterém se u nás většinou hraje podle jiných pravidel, než na jaká jsem zvyklý a podle kterých bych chtěl hrát.

 

Zdroj: Hospodářské noviny

Nejnovější příspěvky

ANDĚLSKÁ KŘÍDLA (záznam koncertu)

Benefiční akce Andělská křídla, pořádaná Liborem SMÉKALEM a Svazem vojáků z povolání Armády ČR, vynesla během večera 149 020 korun.


Postavit se zlu

Věděli dobře, jak velké je riziko. A přesto do toho šli. Z bezpočtu diskusí na internetu se dozvídáme smutnou zprávu: mnoha lidem je u nás tento smysl pro povinnost cizí. Není mi z toho dobře. Někde se stala chyba. V našich myslích, v našich srdcích. O to více obdivuji naše vojáky, že smysl pro povinnost mají.


AFGANISTÁN - 9 padlých


Čtyři vojáci AČR zemřeli při atentátu v Afghánistánu

Při útoku sebevražedného atentátníka u základny Bagrám v Afghánistánu zahynuli čtyři čeští vojáci.


Nasazují za nás životy, proto jim sebereme výsluhy

18. 5. 2014 - „Je to hanba a vrcholná neúcta k těmto profesím, které jinde ve světě mají takovou vážnost. Co k tomu říci!“ dodal Mgr. Pavel Černý, specialista přípravy bezpečnostních složek.


Výsluhy rozhodně nerušit

20. 5. 2014 - Komentář Zdeňka Ondráčka, poslance (KSČM) a předsedy podvýboru pro policii, obecní policie a SBS.


Nápad odebrat výsluhy policistům může mít jen populista!

21.květen 2014 - VYJÁDŘENÍ Miroslava Němeca, stínového ministra vnitra


Anketa





 MILITARY ZONE - Militaryzone.czEkolist.cz – internetový deník o životním prostředí a přírodě

Vojak.cz je projekt realizovaný Týmem QUICKLY.cz ve spolupráci se Svazem vojáků z povolání. Webhosting a redakční systém CRS NETCOM.

Copyright © Ing. Roman Mucha - QUICKLY.cz. Všechna práva vyhrazena. ISSN 1804-8919. Měření návštěvnosti Google Analytics.

O projektu - Návštěvní řád - Reklama - Monitoring - Registrace - Partneři - Odkazy

WebArchiv - archiv českého webu Licence Creative Commons